Bylo jedno období, kdy mi pořád slibovala, že mne dá do děcáku. Tedy do dětského domova, státní instituce, která se starala o odložené děti. To mne fakt nadchlo! Znala jsem děti z děcáku, tudíž jsem věděla, že bych si dost polepšila: odpolední svačiny, teplé večeře, pestrý společenský život, řád a odměny za dobré známky. Já jsem za dobré známky schytala jen opovržení a bití.
A tak jsem polevila. Snažila jsem se, aby mne do toho děcáku dala. Vytírala jsem jen dvakrát týdně, nakrémovala jsem jí jen jednu botu...a když mi při mlácení vyházela oblečení ze skříně, nechala jsem to ležet na podlaze. Neuklidila jsem to. Když mne bila příště, tak mi vzteky na oblečení vyházela knížky z knihovny. Nechala jsem je ležet. A při dalším bití vysypala šuplíky psacího stolu...a při dalším bití na to vysypala domeček pro panenky, který mi děda vyrobil z kartónové krabice, měla jsem ho schovaný pod postelí. Tedy vlastně pod gaučem. Já jsem neměla postel, musela jsem spát na velmi starém hrbolatém rozvrzaném gauči. V děcáku bych měla postel...
A já jsem to všechno nechala na podlaze. Při dalším bezdůvodném bití už paní Brejchová neměla co vysypat na podlahu, leda moji aktovku a odpadkový koš z kuchyně, tak do toho všeho vzteky kopala a řvala na mne, že jestli to neuklidím, Tyděvko, tak mě dá do děcáku. Do děcáku! Hurá! Byla jsem tak blízko slíbenému cíli. Takže jsem to neuklidila, bylo to veliké sebezapření, miluji, když mám věci pěkně srovnané, oblečení do komínků, knížky podle abecedy...
Vzpomínám si, že tenkrát přijel na návštěvu strejda Víťa, byl z toho bordelu smutný (matka mu nalhala, že jsem si ten bordel v pokoji udělala sama), ptal se, proč si to neuklidím...nedokázala jsem mu říct, že chci do děcáku, že mi matka slíbila, že když to neuklidím, dá mne do děcáku. Nevěděla jsem totiž, jestli by mi v děcáku dovolili strejdu. Měla jsem ho moc ráda, i jeho manželku, tetu Ašu, která mne naučila plavat a chodit rychle.
No samozřejmě že mne matka do děcáku nedala.
Nikdy své sliby neplnila.
A tak jsem polevila. Snažila jsem se, aby mne do toho děcáku dala. Vytírala jsem jen dvakrát týdně, nakrémovala jsem jí jen jednu botu...a když mi při mlácení vyházela oblečení ze skříně, nechala jsem to ležet na podlaze. Neuklidila jsem to. Když mne bila příště, tak mi vzteky na oblečení vyházela knížky z knihovny. Nechala jsem je ležet. A při dalším bití vysypala šuplíky psacího stolu...a při dalším bití na to vysypala domeček pro panenky, který mi děda vyrobil z kartónové krabice, měla jsem ho schovaný pod postelí. Tedy vlastně pod gaučem. Já jsem neměla postel, musela jsem spát na velmi starém hrbolatém rozvrzaném gauči. V děcáku bych měla postel...
A já jsem to všechno nechala na podlaze. Při dalším bezdůvodném bití už paní Brejchová neměla co vysypat na podlahu, leda moji aktovku a odpadkový koš z kuchyně, tak do toho všeho vzteky kopala a řvala na mne, že jestli to neuklidím, Tyděvko, tak mě dá do děcáku. Do děcáku! Hurá! Byla jsem tak blízko slíbenému cíli. Takže jsem to neuklidila, bylo to veliké sebezapření, miluji, když mám věci pěkně srovnané, oblečení do komínků, knížky podle abecedy...
Vzpomínám si, že tenkrát přijel na návštěvu strejda Víťa, byl z toho bordelu smutný (matka mu nalhala, že jsem si ten bordel v pokoji udělala sama), ptal se, proč si to neuklidím...nedokázala jsem mu říct, že chci do děcáku, že mi matka slíbila, že když to neuklidím, dá mne do děcáku. Nevěděla jsem totiž, jestli by mi v děcáku dovolili strejdu. Měla jsem ho moc ráda, i jeho manželku, tetu Ašu, která mne naučila plavat a chodit rychle.
No samozřejmě že mne matka do děcáku nedala.
Nikdy své sliby neplnila.
Komentáře
Okomentovat