Přeskočit na hlavní obsah

DĚCÁK

Bylo jedno období, kdy mi pořád slibovala, že mne dá do děcáku. Tedy do dětského domova, státní instituce, která se starala o odložené děti. To mne fakt nadchlo! Znala jsem děti z děcáku, tudíž jsem věděla, že bych si dost polepšila: odpolední svačiny, teplé večeře, pestrý společenský život, řád a odměny za dobré známky. Já jsem za dobré známky schytala jen opovržení a bití.
A tak jsem polevila. Snažila jsem se, aby mne do toho děcáku dala. Vytírala jsem jen dvakrát týdně,  nakrémovala jsem jí jen jednu botu...a když mi při mlácení vyházela oblečení ze skříně, nechala jsem to ležet na podlaze. Neuklidila jsem to. Když mne bila příště, tak mi vzteky na oblečení vyházela knížky z knihovny. Nechala jsem je ležet. A při dalším bití vysypala šuplíky psacího stolu...a při dalším bití na to vysypala domeček pro panenky, který mi děda vyrobil z kartónové krabice, měla jsem ho schovaný pod postelí. Tedy vlastně pod gaučem. Já jsem neměla postel, musela jsem spát na velmi starém hrbolatém rozvrzaném gauči. V děcáku bych měla postel...
A já jsem to všechno nechala na podlaze. Při dalším bezdůvodném bití už paní Brejchová neměla co vysypat na podlahu, leda moji aktovku a odpadkový koš z kuchyně, tak do toho všeho vzteky kopala a řvala na mne, že jestli to neuklidím, Tyděvko, tak mě dá do děcáku. Do děcáku! Hurá! Byla jsem tak blízko slíbenému cíli. Takže jsem to neuklidila, bylo to veliké sebezapření, miluji, když mám věci pěkně srovnané, oblečení do komínků, knížky podle abecedy...
Vzpomínám si, že tenkrát přijel na návštěvu strejda Víťa, byl z toho bordelu smutný (matka mu nalhala, že jsem si ten bordel v pokoji udělala sama), ptal se, proč si to neuklidím...nedokázala jsem mu říct, že chci do děcáku, že mi matka slíbila, že když to neuklidím, dá mne do děcáku. Nevěděla jsem totiž, jestli by mi v děcáku dovolili strejdu. Měla jsem ho moc ráda, i jeho manželku, tetu Ašu, která mne naučila plavat a chodit rychle.
No samozřejmě že mne matka do děcáku nedala.
Nikdy své sliby neplnila.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Spolužáci a kamarádi,

pokud jste si to vše o mém dětství přečetli, snad už chápete, proč jsem jako holka byla taková divná. Ale i jako dospělá jsem byla divná, hluboké rány se jen tak nezahojí, vždycky zůstane jizva.
Omlouvám se vám všem, kterým jsem třeba ublížila, kterých jsem se dotkla, protože jsem nevěděla, jak se mám chovat. Prosím, odpusťte mi.
Styděla jsem se za to, že mne matka neustále bije. Myslela jsem si, že jsem hodně špatný člověk, když si zasloužím tolik bití. Myslela jsem si, že jsem podřadný podčlověk.
Byla jsem jedničkářka. Nešprtala jsem se, škola prostě byla moc lehká a jednoduchá. Přesto mnou někteří spolužáci opovrhovali, že jsem šprtka. A jiní zase mi záviděli - no představte si, že někdo třeba měl slíbené kolo, když nebude mít na vysvědčení čtyřku. Co by asi dostal za samé jedničky? Mercedes? Raketu na měsíc? A já jsem dostala jen vejprask a "Mohlo to být lepší!" To mi fakt nikdo nemusel závidět.
Ale styděla jsem se za to a bála jsem se to někomu říct.
Žila jsem ve zvráce…

Tetičky a strýčkové,

vždycky jsem vás měla moc ráda, ale neuměla jsem to říct ani dát jinak najevo.
Předpokládám, že jste asi nevěděli,co mi ta psychopatka provádí. Děkuji vám za každý krátkodobý azyl, který jste mi kdy poskytli. Děkuji za vaši štědrost a laskavost.
Často vzpomínám, jak Maruška krásně zpívala...
Bála jsem se vás kontaktovat, aby se na mne přes vás ta psychopatka nedostala.
A když jsem si přečetla celé  poučení o psychopatech, předpokládám, že když jsem se konečně dostala z dosahu týrání Jany Brejchové, pravděpodobně vám o mně ta psychopatka navykládala různé hrůzné nesmysly, tím horší, čím víc na mne nemohla.
Nic si z toho nedělejte, nejste jediní. Jejích obětí je mnoho.
Pořád jsem ta hodná holčička, jen jsem trochu vyrostla do šířky, protože jsem nedostatek lásky nahrazovala přemírou čokolád. Ale před pár měsíci mi našli rakovinu, díky níž jsem zhubla dvacet kilo. Rakovina mi rozežrala několik obratlů, takže musím pořád ležet, nikam se nedostanu, už tři měsíce čekám na vozík. Čekám i na …

Proč to vlastně píšu? Hlavně pro své děti.

Mou matkou byla Jana Brejchová.
Nenávidět mne začala dávno před tím, než jsem se narodila, a v té době na mne začla být zlá. A hnusně se ke mně chová stále (přestože se jí aktivně vyhýbám). A nevěřím tomu, že by se k mým dětem chovala hezky. Je to velice zlá, zlomyslná a zákeřná žena. Psychopatka. A navíc pěstuje černou magii, a to je velice špatná věc.
Moje drahé děti, myslela jsem si, že paní Brejchová je pro vás lepší mrtvá než živá. Vyprávěla jsem vám drobty o svém dětství, ale nikdy ne o své matce. Nedalo se o ní říct nic hezkého, lhát jsem vám nechtěla. A pravdu jsem vám říct nemohla, když jste byly malé - psychologové to nedoporučují. A když jste se mne ptaly, vyhýbala jsem se hovorům o ní, abych vám nemusela vyprávět, jak mi ubližovala, jak mne trápila, týrala, jak na mne byla jen zlá a nikdy hodná, protože mne nenáviděla.
Ale teď, když ji váš otec zákeřně podloudně přitáhl do mého života, do vašeho života, je moc důležité, abyste věděly, čemu budete muset čelit. Váš otec se r…