pokud jste si to vše o mém dětství přečetli, snad už chápete, proč jsem jako holka byla taková divná. Ale i jako dospělá jsem byla divná, hluboké rány se jen tak nezahojí, vždycky zůstane jizva.
Omlouvám se vám všem, kterým jsem třeba ublížila, kterých jsem se dotkla, protože jsem nevěděla, jak se mám chovat. Prosím, odpusťte mi.
Styděla jsem se za to, že mne matka neustále bije. Myslela jsem si, že jsem hodně špatný člověk, když si zasloužím tolik bití. Myslela jsem si, že jsem podřadný podčlověk.
Byla jsem jedničkářka. Nešprtala jsem se, škola prostě byla moc lehká a jednoduchá. Přesto mnou někteří spolužáci opovrhovali, že jsem šprtka. A jiní zase mi záviděli - no představte si, že někdo třeba měl slíbené kolo, když nebude mít na vysvědčení čtyřku. Co by asi dostal za samé jedničky? Mercedes? Raketu na měsíc? A já jsem dostala jen vejprask a "Mohlo to být lepší!" To mi fakt nikdo nemusel závidět.
Ale styděla jsem se za to a bála jsem se to někomu říct.
Žila jsem ve zvráceném světě.
Bála jsem se navazovat vztahy, nenechala jsem nikoho, aby se ke mně přiblížil. Byla jsem hodně podrážděná a nepřátelská. Bála jsem se být hodná a milá. Byla jsem vystrašená. Měla jsem hodně moc zraněnou duši.
Neznala jsem lásku, znala jsem jen nenávist a násilí.
Když matka zjistila, že se mi něco líbí, nebo že mám něco ráda, hned mi to sebrala nebo zničila. Anebo mi vyhrožovala tím, že mi to sebere nebo zničí. Třeba i že zabije psa! Bála jsem se před ní dávat najevo, že se mi něco líbí nebo že mám něco ráda. V režimu, který nutil lidi k dvojímu myšlení, jsem měla já svoje vlastní dvojí myšlení. Když se mi něco líbilo, musela jsem předstírat lhostejnost. A když jsem měla ráda svoje kamarády, musela jsem předstírat opak.
Bála jsem se mít kamarády, protože když matka zjistila, že mám kamarádku, hned ji lapila, začala ji zpracovávat, vykládala jí o mně hrůzné nesmysly, a navíc jsem doma musela poslouchat smyšlenosti typu "Iva určitě nejí k obědu tři knedlíky. Iva určitě nenosí tričko zastrčené do sukně jako ty. Iva určitě má víc jedniček než ty. Iva určitě slouží mamince víc než ty!" a já jsem raději mlčela, že Iva má tři pětky a doma pořádá mejdany pokaždé, když její upracovaná maminka odejde na noční.
Já jsem si raději četla, než abych pořádala mejdany.
Prostě jsem se snažila dát jí k dispozici co nejméně nástrojů k manipulaci. Čím víc toho o mně věděla, tím víc mě mohla ovládat!
A mít kluka, to bych se neodvážila. A po tom, jak se mne to chlupaté smradlavé prase pokusilo znásilnit, jsem měla vůči chlapcům blok, nedokázala jsem s nikým chodit ani ve dvaceti. Prolomil to až můj manžel. No, škoda. Nechala jsem si uniknout spoustu milých hodných chlapců, kterým jsem se líbila, ale netroufali si. Mohla jsem mít úplně jiný život, třeba i lepší. No, co by mohlo být horšího než deset let nuceného celibátu s netečným impotentem?
Omlouvám se vám všem, kterým jsem třeba ublížila, kterých jsem se dotkla, protože jsem nevěděla, jak se mám chovat. Prosím, odpusťte mi.
Styděla jsem se za to, že mne matka neustále bije. Myslela jsem si, že jsem hodně špatný člověk, když si zasloužím tolik bití. Myslela jsem si, že jsem podřadný podčlověk.
Byla jsem jedničkářka. Nešprtala jsem se, škola prostě byla moc lehká a jednoduchá. Přesto mnou někteří spolužáci opovrhovali, že jsem šprtka. A jiní zase mi záviděli - no představte si, že někdo třeba měl slíbené kolo, když nebude mít na vysvědčení čtyřku. Co by asi dostal za samé jedničky? Mercedes? Raketu na měsíc? A já jsem dostala jen vejprask a "Mohlo to být lepší!" To mi fakt nikdo nemusel závidět.
Ale styděla jsem se za to a bála jsem se to někomu říct.
Žila jsem ve zvráceném světě.
Bála jsem se navazovat vztahy, nenechala jsem nikoho, aby se ke mně přiblížil. Byla jsem hodně podrážděná a nepřátelská. Bála jsem se být hodná a milá. Byla jsem vystrašená. Měla jsem hodně moc zraněnou duši.
Neznala jsem lásku, znala jsem jen nenávist a násilí.
Když matka zjistila, že se mi něco líbí, nebo že mám něco ráda, hned mi to sebrala nebo zničila. Anebo mi vyhrožovala tím, že mi to sebere nebo zničí. Třeba i že zabije psa! Bála jsem se před ní dávat najevo, že se mi něco líbí nebo že mám něco ráda. V režimu, který nutil lidi k dvojímu myšlení, jsem měla já svoje vlastní dvojí myšlení. Když se mi něco líbilo, musela jsem předstírat lhostejnost. A když jsem měla ráda svoje kamarády, musela jsem předstírat opak.
Bála jsem se mít kamarády, protože když matka zjistila, že mám kamarádku, hned ji lapila, začala ji zpracovávat, vykládala jí o mně hrůzné nesmysly, a navíc jsem doma musela poslouchat smyšlenosti typu "Iva určitě nejí k obědu tři knedlíky. Iva určitě nenosí tričko zastrčené do sukně jako ty. Iva určitě má víc jedniček než ty. Iva určitě slouží mamince víc než ty!" a já jsem raději mlčela, že Iva má tři pětky a doma pořádá mejdany pokaždé, když její upracovaná maminka odejde na noční.
Já jsem si raději četla, než abych pořádala mejdany.
Prostě jsem se snažila dát jí k dispozici co nejméně nástrojů k manipulaci. Čím víc toho o mně věděla, tím víc mě mohla ovládat!
A mít kluka, to bych se neodvážila. A po tom, jak se mne to chlupaté smradlavé prase pokusilo znásilnit, jsem měla vůči chlapcům blok, nedokázala jsem s nikým chodit ani ve dvaceti. Prolomil to až můj manžel. No, škoda. Nechala jsem si uniknout spoustu milých hodných chlapců, kterým jsem se líbila, ale netroufali si. Mohla jsem mít úplně jiný život, třeba i lepší. No, co by mohlo být horšího než deset let nuceného celibátu s netečným impotentem?
Komentáře
Okomentovat