Moje drahé milované děti!
Já si hodně pamatuju.
Ale úplně všechno ne, a snad je to i dobře, že ty úplně nejhorší věci jsou schované nejhlouběji.
Moje matka Jana Brejchová se mne snažila zabít ještě dřív, než jsem se narodila. A když ve škole (na vysoké škole) dělali pokusy s radioaktivitou, zatajila, že je těhotná, aby ty pokusy mohla dělat. Tím se potom často chlubila, jak na "ně" vyzrála, na ty zlé lidi, kteří na pokusech s radioaktivitou zakazovali účast těhotným ženám.
Čas od času se stalo, že se žena, které se tím paní Brejchová chlubila, zeptala, jestli neměla strach, že tím dítěti ublíží. Ale moje matka tuto otázku nechápala, Ona nikdy neměla strach, že mi ublíží. Ubližovat mi bylo přece hlavní náplní jejího života. Váš otec mi tvrdí, že je to moje vina, že mne matka týrala. Ano. Často jsem jí zavdávala příčinu k nenávisti. Tak třeba už jen tím, že jsem se narodila.
Na Silvestra!
Ona se totiž strašně snažila, abych se narodila na Nový rok. To bych totiž byla první občan roku 1974 a ona by dostala spoustu darů a peněz od města, a možná i od státu, a byla by v novinách. Ale poslední občánek roku 1973 nedostává nic. Jen nářez.
Tak to bylo moje první provinění - špatné datum narození.
A dalším proviněním byla moje prostá existence.
Tahala mne jak kotě s prašivinou, odkládala mne, kde se dalo i nedalo. Já jsem byla hodné dítě, kam mne posadili, tam mne našli. Bála jsem se pohnout. Ale ona nebyla ráda, že má takové hodné dítě. Ona prostě nebyla ráda, že má dítě. Žili jsme různě, na koleji v Praze. U babičky v Chomutově, u které tenkrát ještě bydlel strejda Víťa. Ten mne měl někdy hlídat, ale raději se místo toho bavil s kámošema. A u babičky a dědy v Hamru. A z té doby pochází jedna z mých nejstarších vzpomínek na to, jak mne matka trápila:
"Můj první bonbón"
Bylo mi kolem dvou let. Dostala jsem od babičky bonbóny - šumavské jahůdky. Celý sáček! Jahůdky tenkrát byly v sáčku, který byl celý průhledný, a byly na něm zelené nápisy a růžové obrysy jahůdek. Měla jsem radost a těšila jsem se, až je ochutnám. Ale dopadlo to jinak. Matka mi je sežrala. Mám to pořád před očima: opírala se o kuchyňská futra, mezi kuchyní a obývákem, a divadelně labužnicky požírala moje šumavské jahůdky. Jako ježibaba. Já jsem stála v obýváku na zemi u jejích nohou a zbytečně jsem k ní natahovala svoje maličké ručičky a plakala jsem, a ji to tak těšilo, že pláču, že mne dráždila k ještě většímu nářku. A potom, jako zlá čarodejnice, sášek dramaticky zmuchlala a mávala mi jím před obličejem "A už nic nezbylo!" a já jsem plakala a plakala. A potom jsem v záhybu zmuchlaného celofánu zahlédla ještě jednu jahůdku. Kníkala jsem, že je tam ještě jedna jahůdka. A doufala jsem, že mi dá aspoň tu jednu poslední. Ale nedala! Labužnicky si tu poslední jahůdku nasypala do pusy, potom ten sáček roztrhla a vylízala. A nesmírně ji těšilo, že jsem nešťastná a pláču.
A když se babička večer vrátila z práce, divila se, že už jsem všechny jahůdky snědla, a ptala se, jak mi chutnaly, naprášila jsem matku, že mi je snědla. Babička mi nerozuměla, ale matka mne za to stejně zmlátila. Ale až druhý den, dopoledne, když všichni byli v práci a ona se mnou byla sama. A potom babičce několik dní nedovolila, aby mne koupala nebo převlékala. Dokud mi nezmizely modřiny.
"Katuško, poběž, už jsem ti napustila vodičku..." volala babička. Ale já jsem nesměla poběžet.
Když matka jezdila do školy do Prahy, často mne brala s sebou. Někdy mne hlídala hodná paní ve vrátnici, to bylo hezké, kreslila mi večerníčka a dávala mi dobrůtky. Ale když tam hodná paní nebyla, bylo to horší. Musela jsem čekat před školou. Na schodišti venku před školou. Bála jsem se. Chodili kolem mne velcí lidé, někteří si se mnou chtěli povídat. Přece jen - dvouleté dítě člověk jen tak samotné neuvidí. Jednou mi dala papíry a propisku, abych si kreslila. Ty papíry mi uletěly dolů pod schody do trávy a já jsem se bála si pro ně jít. A tu propisku mi sebral jeden velký kluk.
Jednou se mnou šla do lesa. V Hamru. Dala mi kyblíček a lopatičku, ať si z té hory písku dělám bábovičky. Jenže ta hromada písku bylo mraveniště! Mravenci mne pokousali úplně všude. Ta se nasmála!
A další vzpomínka vysvětluje, proč jsem jí přestala věřit. Tedy ne že bych do té doby měla nějaký důvod jí věřit. Bylo to krátce po tom, co jsme se nastěhovali do věžáku, do malého bytu v sedmém patře. Matka odešla z pokoje a zavřela za sebou dveře. A já jsem si všimla klíče v zámku, to bylo něco nového. A začala jsem si s ním hrát. A tak se mi náhodou podařilo zamknout. A matka se začala dobývat dovnitř. Rozzuřená. Nutila mne, ať odemknu. Já jsem řekla"Neodemknu, ty mne zmlátíš!" Ale ona mi slíbila, že mne nezmlátí. Tak jsem vyvinula úsilí a podařilo se mi odemknout. A zmlátila mne. Tenkrát o mne poprvé zlomila vařečku. A to mi nebyly ještě ani tři roky.
A ze stejné doby pochází i důvod, proč jsem se čtyřicet let bála zvracet a nedokázala jsem zvracet ani když jsem snědla něco moc zkaženého: Byla jsem nemocná, měla jsem angínu a vysokou horečku, ale ona mne nechtěla nechat ležet a stonat v postýlce, ne, paní Brejchová mne zase potřebovala někam tahat. Navlékala mne na gauči do těsného pleteného kousavého oblečení, cloumala se mnou, bylo mi špatně a řekla jsem jí, že budu blinkat. A ona zavelela: "Ale nebudeš!" Jenže přírodě neporučíš, zvlášť když jsi nemocná a jsou ti sotva tři roky. Blinkala jsem a ohodila jsem celé okolí. Kdybyste viděly, děti moje drahé, jak mne za to zmlátila.
(No vidíte, a chemoterapie mne naučila zvracet bez skrupulí.)
A teď něco hezkého (ale v tom moje matka neúčinkuje)
Byly mi asi čtyři roky. Byli u nás na návštěvě tátův bratranec Pavel s manželkou Naděždou z Loun. Padl večer a rodiče mne posílali spát. Tak jsem se šla koupat. Tou dobou už jsem se každý večer sprchovala sama. Ale teta Naďa se nabídla, že mne vykoupe. To bylo tak hezké koupání! Takové milé a něžné. A když mi myla vlasy, dala mi na oči žínku, aby mne šampon neštípal do očí. To bylo poprvé v životě, kdy mne šampon neštípal. (ten trik s žínkou jsem potom používala, když jsem vás koupala, moje drahé dětičky) A pak mne uložila do mé ohrádkové postýlky pro děti do tří let, ve které jsem musela spát až do sedmi let, a přečetla mi pohádku. Byla moc milá.
A tak jsem poznala, že cizí lidé mohou být i hodní.
Ale stejně jsem se lidí bála.
Moje matka Jana Brejchová mne nikdy nepohladila, nikdy mne za nic nepochválila.
Moje matka si nikdy nezpívala.
Nikdy se se mnou nemazlila.
A pusu mi taky nikdy nedala.
Byla jsem hodná a snažila jsem se jí všelijak zavděčit.Ze školy jsem nosila jedničky a pochvaly. Ale nedokázala jsem si zasloužit její lásku. Psychopat totiž nedokáže milovat, ale to jsem tenkrát ještě nevěděla. Neustále na mně hledala chyby, aby mne mohla mlátit. Cokoliv jsem udělala jí nebylo dost dobré.
Když mi bylo sedm let, přestěhovali jsme se do velkého bytu v prvním patře věžáku. Dostala jsem svůj vlastní pokoj a svou první opravdickou velkou postel. Válendu. Pokojíček to byl malinkatý, menší než máte vy, moje milované děti. Mezi okno a dveře se vešla jen válenda a peřiňák. A u protější stěny byly skříňky s oblečením a knihovnička. Mezi válendou a knihovnou nebyl ani metr prostoru. Válendad byla tak veliká, že jsem na ní nedokázala usnout, byla jsem zvyklá na stísněnost postýlky pro mimina.
A tenkrát si matka vymyslela svou novou trápicí hru: Když mne mlátila, tak při tom ještě vyhazovala
složené oblečení ze skříňky. A když se hodně rozjela, tak vyhazovala i knihy z knihovny.
Tenkrát pro mé bití ještě vyhledávala záminky.
Když mi bylo devět a bratrovi tři, musela jsem mu nechat svůj pokoj. Nechtěla jsem. Dostala jsem vedlejší větší pokoj, ale nebyla to žádná výhra. Místo pohodlné válendy jsem vyfasovala starý gauč. Byl boulovatý a tvrdý. A ve zbytku pokoje bylo skladiště, byla tam moje bývalá postýlka a další krámy. Časem mi pokoj uvolnili. U zdi naproti oknu byly vestavěné skříně, až do stropu, celé bílé. Jen jedna se dala zamknout. Já jsem v těch třech velkých skříních měla jen jednu jedinou poličku. Bylo dost těžké v té jedné jediné poličce udržet oblečení v pravoúhlých komínkách. Zvláště kalhotky a ponožky měly tendenci klouzat a bořit sestavu. Takže paní Brejchová nemusela pro záminku k bití chodit daleko. Vždycky, když mne bila, nezapomněla mi vyházet oblečení ze skříně, a někdy do něj rozšlapala skleničku od hořčice z tátovy sbírky (taťka sbíral obrázkové skleničky od nějaké holandské nebo belgické hořčice a měl je v té skříni v horní poličce). A tak bylo moje oblečení den za dnem zmuchlanější a tím více neschopné držet tvar.
Moje biologická matka jana Brejchová mne bila hlava nehlava. Většinou vařečkou, rukou, nebo vším, co jí přišlo pod ruku. Jednou mne tak praštila do hodinek, až mi je rozbila. Když jsem byla mladší, zamykala jsem se před ní v koupelně. Ale jednou byla tak rozzuřená, že ty dveře vylomila. A potom se už nikdy nedaly zamknout.
Když jsem začala chodit na gympl, matka tu svou zábavnou "hru" ještě vylepšila: Už nehledala záminky pro to, že mne bije. A to už mne nebila jen odpoledne nebo večer, ale v kteroukoliv denní či noční dobu. Ráda mne mlátila ráno, místo snídaně, než jsem šla do školy. To jsem pak byla ve škole ubrečená, roztěkaná, podrážděná a sklíčená. Také se jí ohromně zalíbilo budit mne bitím v noci, a pak mne chytila za moje dlouhé vlasy a vláčela mne po podlaze, na níž byl koberec, který při otěru pálí lidskou kůži (trvalo měsíc, než se mi takové klouzání zahojilo), a potom do mne kopala, dokud se nevysílila.
Zpočátku, když mne bila, snažila jsem se zjistit, co jsem provedla, ptala jsem se, proč mne bije. Ale ona jen řvala "Však ty víš!" a bila mne dál a dál až do úplného vysílení. Nevěděla jsem.
Já jsem to vážně nevěděla!
Další její oblíbenou hrou bylo "řekni pravdu". Ta hra se hrála tak, že mi položila nějakou otázku a potom mne tloukla hlava nehlava a křičela "Řekni pravdu!" Já jsem řekla pravdu hned na začátku, ale ona mne tloukla dál a dál a tak jsem zkoušela různé odpovědi, snad se jí něktrá zalíbí...? až dokud jsem to neuhodla nebo co. Trvalo mi pár měsíců, než jsem pochopila, že nechce odpovědi, že mne prostě jen chce tlouct.
Můj o šest let mladší bratr v tom také nalezl zalíbení a snažil se, aby mne matka tloukla co nejvíc. Rozbíjel, ničil, kradl jí věci i peníze a všechno to sváděl na mne. Měl ty svoje lumpárny záludně promyšlené.
A já jsem byla bita.
Na bratra si matka netroufla, ten na ni vzal nůž už když mu byly čtyři roky.
Byl to sice jen hliníkový příborový nůž s černou plastovou rukojetí, z NDR, ale byl to nůž.
A je tu zábavná historka "Kolínská".
Matka dostala od jednoho ze svých milenců kolínskou voňavku v tužce. Dovozová novinka. Něco takového tu před třiceti lety nebylo.
A nastal týden, kdy mne tloukla "všaktyvíš" několikrát denně, ráno i v noci...a po týdnu se to vrátilo k jednodennímu "normálu". A proč mne tak příšerně tloukla, to jsem se dozvěděla náhodou, když návštěvě vyprávěla tuto veselou historku (které se ale smála jen ona sama a nikdo jiný) : Dostala vzácnou kolínskou v tužce a ona jí mizela, zmenšovala se. A tak mne tloukla a tloukla a voňavka jí mizela, i když mě tloukla víc a víc. A po týdnu si všimla, že Bobánek voní. On se voněl! On se chtěl líbit holčičkám! No to je legrační, že? A ona za to tloukla Kateřinu! Chachachacha chichichi!
A pak si bratr vymyslel velkou zábavu s čokoládou, kterou dostal. Mléčná čokoláda s lískovými ořechy za 11,- Kčs. Čokoládu sežral a obal ukryl v mém pokoji. Pak matce řekl, že jsem mu snědla čokoládu, a ukázal jí obal od čokolády v mém pokoji. Matka mne zmlátila a přinutila mne koupit mu novou čokoládu. A za týden se to opakovalao. a potom ještě několikrát...
A když byl můj bratr tak vzteklý, že holou nohou rozkopal sklo v obývákových dveřích, zmlátila za to taky mne, ačkoliv jsem u toho ani nebyla. Tehdy mne strašlivě zfackovala a já jsem potom několik měsíců nemohla udržet rovnováhu, takže jsem dostala trojku z cvičení na kladině. Naštěstí to pančelka nepsala do žákajdy. To by byla moje smrt!
Byla jsem pořád ve střehu. Vždy připravena k tiché obraně. Vlastně to ani nebyla obrana, jen jsem mlčky držela a chránila jsem si oči a slabiny a břicho...měla jsem příliš malé štíty na ochranu celého těla.
Nedokázala jsem být v místnosti, která měla otevřené nebo žádné dveře. Protože, když byly dveře zavřené, cvaknutí kliky mne vždy varovalo, že se na mne řítí vzteklá psychopatickák paní Brejchová, a já jsem měla vteřinu na to, abych se schoulila do klubíčka a kryla si břicho a hlavu. Když mne řezala, často na mne při tom křičela :"Ty si mě nepřej!!!"
A já jsem si jí nikdy nepřála. Fakt.
Ale bylo mi to k ničemu.
Situace se hodně zhoršila, když si matka našla dalšího, asi osmistéhopadesátéhošestého milence. Ohavné chrochtavé chlupaté páchnoucí prase divoké. (V říjnu ´89 ho nevzali do Strany, a v lednu ´90 si z toho udělal přednost.) Vypadal jako čert.
A on s námi začal bydlet.
Bylo mi pouhých šestnáct let.
Často se snažil lézt do koupelny, když jsem tam byla já, ale vždycky se mi podařilo utéct. Jednou se trefil a vpadl do koupelny, když jsem byla ve vaně. Nahá. Zamknout jsem se nemohla, protože matka už pár let před tím dveře koupelny ve vzteku rozbila, a závěs jsme u vany neměli, takže jsem svou svěží dívčí nahotu neměla čím zakrýt. Takže vtrhl do koupelny, když matka nebyla doma a já jsem seděla nahá ve vaně a sprchovala jsem se. Začal se na mne oplzle sápat. "Phrsíškaaa"...Tak jsem ho osprchovala studenou vodou, měla jsem ji zrovna při ruce. Žaloval to na mne matce, paní Brejchová mne za to zbila a zakázala mi chodit do Lidovky na výtvarku. Měla jsem tam exkluzivně vynikající paní učitelku (za krutého socialismu nám zakázala, abychom jí říkali soudružko!), výtvarka pro mne byla jak oáza v poušti.
A potom mi zakázala i chodit se psem ven, protože zjistila, že mne to baví. Dokázala jsem chodit se psem venku třeba i tři hodiny. Tak mi to zakázala.
Zakázala mi všechno, nikam jsem nesměla, nic jsem nesměla.
Směla jsem jen dostat nářez. Hlavanehlava.
Bylo mi tak úzko, že jsem nedokázala vůbec jíst. Jen ve škole jsem chodila na obědy, jinak jsem nic nejedla. Nedokázala jsem jíst, měla jsem úzkostí stažené hrdlo a žaludek. Byla jsem našedlá, protože jsem nesměla chodit ven. Strašně jsem zhubla, asi deset kilo, a byla jsem strašně plachá, ustrašená, všechno mne vyděsilo, při každém zvuku jsem nadskakovala a pořád jsem brečela. Bála jsem se lidí, myslela jsem si, že všichni jsou zlí. Myslela jsem si, že být zlý je normální.
A chtěla jsem se zabít, protože už jsem neměla sílu snášet další násilí.
A právě tehdy jsem poznala Ježíše!
Dostala jsem od Vlastičky Nový zákon. A jednoum když jsem si ho četla na svém starém rozvrzaném gauči, matka se na mne zase vrhla jako šílená. Ale něco bylo jinak: zničeho nic něco ze mne chtělo ven - a já jsem začala příšerně hlasitě vřeštět, na celý panelák! Přestala mne mydlit - přestala jsem vřeštět. Znova mne začala mydlit, zase jsem začala vřeštět. Byla z toho vykolejená, nechtěla, aby o jejím počínání věděl celý barák. Tak mi aspoň sebrala knihu a odešla. A když mne bila příště, tak mi dal Ježíš zase sílu vřeštět na celý panelák!
Takže se pak matka rozhodla, že mne vyhodí.
A tak mi dal Ježíš nový život.
Já si hodně pamatuju.
Ale úplně všechno ne, a snad je to i dobře, že ty úplně nejhorší věci jsou schované nejhlouběji.
Moje matka Jana Brejchová se mne snažila zabít ještě dřív, než jsem se narodila. A když ve škole (na vysoké škole) dělali pokusy s radioaktivitou, zatajila, že je těhotná, aby ty pokusy mohla dělat. Tím se potom často chlubila, jak na "ně" vyzrála, na ty zlé lidi, kteří na pokusech s radioaktivitou zakazovali účast těhotným ženám.
Čas od času se stalo, že se žena, které se tím paní Brejchová chlubila, zeptala, jestli neměla strach, že tím dítěti ublíží. Ale moje matka tuto otázku nechápala, Ona nikdy neměla strach, že mi ublíží. Ubližovat mi bylo přece hlavní náplní jejího života. Váš otec mi tvrdí, že je to moje vina, že mne matka týrala. Ano. Často jsem jí zavdávala příčinu k nenávisti. Tak třeba už jen tím, že jsem se narodila.
Na Silvestra!
Ona se totiž strašně snažila, abych se narodila na Nový rok. To bych totiž byla první občan roku 1974 a ona by dostala spoustu darů a peněz od města, a možná i od státu, a byla by v novinách. Ale poslední občánek roku 1973 nedostává nic. Jen nářez.
Tak to bylo moje první provinění - špatné datum narození.
A dalším proviněním byla moje prostá existence.
Tahala mne jak kotě s prašivinou, odkládala mne, kde se dalo i nedalo. Já jsem byla hodné dítě, kam mne posadili, tam mne našli. Bála jsem se pohnout. Ale ona nebyla ráda, že má takové hodné dítě. Ona prostě nebyla ráda, že má dítě. Žili jsme různě, na koleji v Praze. U babičky v Chomutově, u které tenkrát ještě bydlel strejda Víťa. Ten mne měl někdy hlídat, ale raději se místo toho bavil s kámošema. A u babičky a dědy v Hamru. A z té doby pochází jedna z mých nejstarších vzpomínek na to, jak mne matka trápila:
"Můj první bonbón"
Bylo mi kolem dvou let. Dostala jsem od babičky bonbóny - šumavské jahůdky. Celý sáček! Jahůdky tenkrát byly v sáčku, který byl celý průhledný, a byly na něm zelené nápisy a růžové obrysy jahůdek. Měla jsem radost a těšila jsem se, až je ochutnám. Ale dopadlo to jinak. Matka mi je sežrala. Mám to pořád před očima: opírala se o kuchyňská futra, mezi kuchyní a obývákem, a divadelně labužnicky požírala moje šumavské jahůdky. Jako ježibaba. Já jsem stála v obýváku na zemi u jejích nohou a zbytečně jsem k ní natahovala svoje maličké ručičky a plakala jsem, a ji to tak těšilo, že pláču, že mne dráždila k ještě většímu nářku. A potom, jako zlá čarodejnice, sášek dramaticky zmuchlala a mávala mi jím před obličejem "A už nic nezbylo!" a já jsem plakala a plakala. A potom jsem v záhybu zmuchlaného celofánu zahlédla ještě jednu jahůdku. Kníkala jsem, že je tam ještě jedna jahůdka. A doufala jsem, že mi dá aspoň tu jednu poslední. Ale nedala! Labužnicky si tu poslední jahůdku nasypala do pusy, potom ten sáček roztrhla a vylízala. A nesmírně ji těšilo, že jsem nešťastná a pláču.
A když se babička večer vrátila z práce, divila se, že už jsem všechny jahůdky snědla, a ptala se, jak mi chutnaly, naprášila jsem matku, že mi je snědla. Babička mi nerozuměla, ale matka mne za to stejně zmlátila. Ale až druhý den, dopoledne, když všichni byli v práci a ona se mnou byla sama. A potom babičce několik dní nedovolila, aby mne koupala nebo převlékala. Dokud mi nezmizely modřiny.
"Katuško, poběž, už jsem ti napustila vodičku..." volala babička. Ale já jsem nesměla poběžet.
Když matka jezdila do školy do Prahy, často mne brala s sebou. Někdy mne hlídala hodná paní ve vrátnici, to bylo hezké, kreslila mi večerníčka a dávala mi dobrůtky. Ale když tam hodná paní nebyla, bylo to horší. Musela jsem čekat před školou. Na schodišti venku před školou. Bála jsem se. Chodili kolem mne velcí lidé, někteří si se mnou chtěli povídat. Přece jen - dvouleté dítě člověk jen tak samotné neuvidí. Jednou mi dala papíry a propisku, abych si kreslila. Ty papíry mi uletěly dolů pod schody do trávy a já jsem se bála si pro ně jít. A tu propisku mi sebral jeden velký kluk.
Jednou se mnou šla do lesa. V Hamru. Dala mi kyblíček a lopatičku, ať si z té hory písku dělám bábovičky. Jenže ta hromada písku bylo mraveniště! Mravenci mne pokousali úplně všude. Ta se nasmála!
A další vzpomínka vysvětluje, proč jsem jí přestala věřit. Tedy ne že bych do té doby měla nějaký důvod jí věřit. Bylo to krátce po tom, co jsme se nastěhovali do věžáku, do malého bytu v sedmém patře. Matka odešla z pokoje a zavřela za sebou dveře. A já jsem si všimla klíče v zámku, to bylo něco nového. A začala jsem si s ním hrát. A tak se mi náhodou podařilo zamknout. A matka se začala dobývat dovnitř. Rozzuřená. Nutila mne, ať odemknu. Já jsem řekla"Neodemknu, ty mne zmlátíš!" Ale ona mi slíbila, že mne nezmlátí. Tak jsem vyvinula úsilí a podařilo se mi odemknout. A zmlátila mne. Tenkrát o mne poprvé zlomila vařečku. A to mi nebyly ještě ani tři roky.
A ze stejné doby pochází i důvod, proč jsem se čtyřicet let bála zvracet a nedokázala jsem zvracet ani když jsem snědla něco moc zkaženého: Byla jsem nemocná, měla jsem angínu a vysokou horečku, ale ona mne nechtěla nechat ležet a stonat v postýlce, ne, paní Brejchová mne zase potřebovala někam tahat. Navlékala mne na gauči do těsného pleteného kousavého oblečení, cloumala se mnou, bylo mi špatně a řekla jsem jí, že budu blinkat. A ona zavelela: "Ale nebudeš!" Jenže přírodě neporučíš, zvlášť když jsi nemocná a jsou ti sotva tři roky. Blinkala jsem a ohodila jsem celé okolí. Kdybyste viděly, děti moje drahé, jak mne za to zmlátila.
(No vidíte, a chemoterapie mne naučila zvracet bez skrupulí.)
A teď něco hezkého (ale v tom moje matka neúčinkuje)
Byly mi asi čtyři roky. Byli u nás na návštěvě tátův bratranec Pavel s manželkou Naděždou z Loun. Padl večer a rodiče mne posílali spát. Tak jsem se šla koupat. Tou dobou už jsem se každý večer sprchovala sama. Ale teta Naďa se nabídla, že mne vykoupe. To bylo tak hezké koupání! Takové milé a něžné. A když mi myla vlasy, dala mi na oči žínku, aby mne šampon neštípal do očí. To bylo poprvé v životě, kdy mne šampon neštípal. (ten trik s žínkou jsem potom používala, když jsem vás koupala, moje drahé dětičky) A pak mne uložila do mé ohrádkové postýlky pro děti do tří let, ve které jsem musela spát až do sedmi let, a přečetla mi pohádku. Byla moc milá.
A tak jsem poznala, že cizí lidé mohou být i hodní.
Ale stejně jsem se lidí bála.
Moje matka Jana Brejchová mne nikdy nepohladila, nikdy mne za nic nepochválila.
Moje matka si nikdy nezpívala.
Nikdy se se mnou nemazlila.
A pusu mi taky nikdy nedala.
Byla jsem hodná a snažila jsem se jí všelijak zavděčit.Ze školy jsem nosila jedničky a pochvaly. Ale nedokázala jsem si zasloužit její lásku. Psychopat totiž nedokáže milovat, ale to jsem tenkrát ještě nevěděla. Neustále na mně hledala chyby, aby mne mohla mlátit. Cokoliv jsem udělala jí nebylo dost dobré.
Když mi bylo sedm let, přestěhovali jsme se do velkého bytu v prvním patře věžáku. Dostala jsem svůj vlastní pokoj a svou první opravdickou velkou postel. Válendu. Pokojíček to byl malinkatý, menší než máte vy, moje milované děti. Mezi okno a dveře se vešla jen válenda a peřiňák. A u protější stěny byly skříňky s oblečením a knihovnička. Mezi válendou a knihovnou nebyl ani metr prostoru. Válendad byla tak veliká, že jsem na ní nedokázala usnout, byla jsem zvyklá na stísněnost postýlky pro mimina.
A tenkrát si matka vymyslela svou novou trápicí hru: Když mne mlátila, tak při tom ještě vyhazovala
složené oblečení ze skříňky. A když se hodně rozjela, tak vyhazovala i knihy z knihovny.
Tenkrát pro mé bití ještě vyhledávala záminky.
Když mi bylo devět a bratrovi tři, musela jsem mu nechat svůj pokoj. Nechtěla jsem. Dostala jsem vedlejší větší pokoj, ale nebyla to žádná výhra. Místo pohodlné válendy jsem vyfasovala starý gauč. Byl boulovatý a tvrdý. A ve zbytku pokoje bylo skladiště, byla tam moje bývalá postýlka a další krámy. Časem mi pokoj uvolnili. U zdi naproti oknu byly vestavěné skříně, až do stropu, celé bílé. Jen jedna se dala zamknout. Já jsem v těch třech velkých skříních měla jen jednu jedinou poličku. Bylo dost těžké v té jedné jediné poličce udržet oblečení v pravoúhlých komínkách. Zvláště kalhotky a ponožky měly tendenci klouzat a bořit sestavu. Takže paní Brejchová nemusela pro záminku k bití chodit daleko. Vždycky, když mne bila, nezapomněla mi vyházet oblečení ze skříně, a někdy do něj rozšlapala skleničku od hořčice z tátovy sbírky (taťka sbíral obrázkové skleničky od nějaké holandské nebo belgické hořčice a měl je v té skříni v horní poličce). A tak bylo moje oblečení den za dnem zmuchlanější a tím více neschopné držet tvar.
Moje biologická matka jana Brejchová mne bila hlava nehlava. Většinou vařečkou, rukou, nebo vším, co jí přišlo pod ruku. Jednou mne tak praštila do hodinek, až mi je rozbila. Když jsem byla mladší, zamykala jsem se před ní v koupelně. Ale jednou byla tak rozzuřená, že ty dveře vylomila. A potom se už nikdy nedaly zamknout.
Když jsem začala chodit na gympl, matka tu svou zábavnou "hru" ještě vylepšila: Už nehledala záminky pro to, že mne bije. A to už mne nebila jen odpoledne nebo večer, ale v kteroukoliv denní či noční dobu. Ráda mne mlátila ráno, místo snídaně, než jsem šla do školy. To jsem pak byla ve škole ubrečená, roztěkaná, podrážděná a sklíčená. Také se jí ohromně zalíbilo budit mne bitím v noci, a pak mne chytila za moje dlouhé vlasy a vláčela mne po podlaze, na níž byl koberec, který při otěru pálí lidskou kůži (trvalo měsíc, než se mi takové klouzání zahojilo), a potom do mne kopala, dokud se nevysílila.
Zpočátku, když mne bila, snažila jsem se zjistit, co jsem provedla, ptala jsem se, proč mne bije. Ale ona jen řvala "Však ty víš!" a bila mne dál a dál až do úplného vysílení. Nevěděla jsem.
Já jsem to vážně nevěděla!
Další její oblíbenou hrou bylo "řekni pravdu". Ta hra se hrála tak, že mi položila nějakou otázku a potom mne tloukla hlava nehlava a křičela "Řekni pravdu!" Já jsem řekla pravdu hned na začátku, ale ona mne tloukla dál a dál a tak jsem zkoušela různé odpovědi, snad se jí něktrá zalíbí...? až dokud jsem to neuhodla nebo co. Trvalo mi pár měsíců, než jsem pochopila, že nechce odpovědi, že mne prostě jen chce tlouct.
Můj o šest let mladší bratr v tom také nalezl zalíbení a snažil se, aby mne matka tloukla co nejvíc. Rozbíjel, ničil, kradl jí věci i peníze a všechno to sváděl na mne. Měl ty svoje lumpárny záludně promyšlené.
A já jsem byla bita.
Na bratra si matka netroufla, ten na ni vzal nůž už když mu byly čtyři roky.
Byl to sice jen hliníkový příborový nůž s černou plastovou rukojetí, z NDR, ale byl to nůž.
A je tu zábavná historka "Kolínská".
Matka dostala od jednoho ze svých milenců kolínskou voňavku v tužce. Dovozová novinka. Něco takového tu před třiceti lety nebylo.
A nastal týden, kdy mne tloukla "všaktyvíš" několikrát denně, ráno i v noci...a po týdnu se to vrátilo k jednodennímu "normálu". A proč mne tak příšerně tloukla, to jsem se dozvěděla náhodou, když návštěvě vyprávěla tuto veselou historku (které se ale smála jen ona sama a nikdo jiný) : Dostala vzácnou kolínskou v tužce a ona jí mizela, zmenšovala se. A tak mne tloukla a tloukla a voňavka jí mizela, i když mě tloukla víc a víc. A po týdnu si všimla, že Bobánek voní. On se voněl! On se chtěl líbit holčičkám! No to je legrační, že? A ona za to tloukla Kateřinu! Chachachacha chichichi!
A pak si bratr vymyslel velkou zábavu s čokoládou, kterou dostal. Mléčná čokoláda s lískovými ořechy za 11,- Kčs. Čokoládu sežral a obal ukryl v mém pokoji. Pak matce řekl, že jsem mu snědla čokoládu, a ukázal jí obal od čokolády v mém pokoji. Matka mne zmlátila a přinutila mne koupit mu novou čokoládu. A za týden se to opakovalao. a potom ještě několikrát...
A když byl můj bratr tak vzteklý, že holou nohou rozkopal sklo v obývákových dveřích, zmlátila za to taky mne, ačkoliv jsem u toho ani nebyla. Tehdy mne strašlivě zfackovala a já jsem potom několik měsíců nemohla udržet rovnováhu, takže jsem dostala trojku z cvičení na kladině. Naštěstí to pančelka nepsala do žákajdy. To by byla moje smrt!
Byla jsem pořád ve střehu. Vždy připravena k tiché obraně. Vlastně to ani nebyla obrana, jen jsem mlčky držela a chránila jsem si oči a slabiny a břicho...měla jsem příliš malé štíty na ochranu celého těla.
Nedokázala jsem být v místnosti, která měla otevřené nebo žádné dveře. Protože, když byly dveře zavřené, cvaknutí kliky mne vždy varovalo, že se na mne řítí vzteklá psychopatická
A já jsem si jí nikdy nepřála. Fakt.
Ale bylo mi to k ničemu.
Situace se hodně zhoršila, když si matka našla dalšího, asi osmistéhopadesátéhošestého milence. Ohavné chrochtavé chlupaté páchnoucí prase divoké. (V říjnu ´89 ho nevzali do Strany, a v lednu ´90 si z toho udělal přednost.) Vypadal jako čert.
A on s námi začal bydlet.
Bylo mi pouhých šestnáct let.
Často se snažil lézt do koupelny, když jsem tam byla já, ale vždycky se mi podařilo utéct. Jednou se trefil a vpadl do koupelny, když jsem byla ve vaně. Nahá. Zamknout jsem se nemohla, protože matka už pár let před tím dveře koupelny ve vzteku rozbila, a závěs jsme u vany neměli, takže jsem svou svěží dívčí nahotu neměla čím zakrýt. Takže vtrhl do koupelny, když matka nebyla doma a já jsem seděla nahá ve vaně a sprchovala jsem se. Začal se na mne oplzle sápat. "Phrsíškaaa"...Tak jsem ho osprchovala studenou vodou, měla jsem ji zrovna při ruce. Žaloval to na mne matce, paní Brejchová mne za to zbila a zakázala mi chodit do Lidovky na výtvarku. Měla jsem tam exkluzivně vynikající paní učitelku (za krutého socialismu nám zakázala, abychom jí říkali soudružko!), výtvarka pro mne byla jak oáza v poušti.
A potom mi zakázala i chodit se psem ven, protože zjistila, že mne to baví. Dokázala jsem chodit se psem venku třeba i tři hodiny. Tak mi to zakázala.
Zakázala mi všechno, nikam jsem nesměla, nic jsem nesměla.
Směla jsem jen dostat nářez. Hlavanehlava.
Bylo mi tak úzko, že jsem nedokázala vůbec jíst. Jen ve škole jsem chodila na obědy, jinak jsem nic nejedla. Nedokázala jsem jíst, měla jsem úzkostí stažené hrdlo a žaludek. Byla jsem našedlá, protože jsem nesměla chodit ven. Strašně jsem zhubla, asi deset kilo, a byla jsem strašně plachá, ustrašená, všechno mne vyděsilo, při každém zvuku jsem nadskakovala a pořád jsem brečela. Bála jsem se lidí, myslela jsem si, že všichni jsou zlí. Myslela jsem si, že být zlý je normální.
A chtěla jsem se zabít, protože už jsem neměla sílu snášet další násilí.
A právě tehdy jsem poznala Ježíše!
Dostala jsem od Vlastičky Nový zákon. A jednoum když jsem si ho četla na svém starém rozvrzaném gauči, matka se na mne zase vrhla jako šílená. Ale něco bylo jinak: zničeho nic něco ze mne chtělo ven - a já jsem začala příšerně hlasitě vřeštět, na celý panelák! Přestala mne mydlit - přestala jsem vřeštět. Znova mne začala mydlit, zase jsem začala vřeštět. Byla z toho vykolejená, nechtěla, aby o jejím počínání věděl celý barák. Tak mi aspoň sebrala knihu a odešla. A když mne bila příště, tak mi dal Ježíš zase sílu vřeštět na celý panelák!
Takže se pak matka rozhodla, že mne vyhodí.
A tak mi dal Ježíš nový život.
Komentáře
Okomentovat