Další prostředky týrání

Paní Brejchová mne kromě bití trápila i jinými prostředky:

1. BOTY - Musela jsem nosit jedny boty mnoho let, i když už mi byly dávno malé. Prostě mi koupila boty a ty jsem musela nosit tři čtyři roky, i když mi byly o dvě čísla menší. Z toho mám tak strašnězdeformované prsty na nohou. (A proto jsem vám, moje drahé dětičky, vždycky kupovala tolik bot. Abyste měly pohodlí a abyste mohly boty střídat.)
2. OBLEČENÍ - Vždycky mi kupovala oblečení o číslo menší. A musela jsem ho nosit, i když jsem vyrostla a bylo mi o tři čísla menší. Tísnilo mne, škrtilo, špatně se mi dýchalo, měla jsem často mžitky před očima...Ale musela jsem ho nosit, nic jiného jsem neměla. Měla jsem fakt málo oblečení. (A proto ho vy máte tolik, že se vám nevejde do skříně.) A často se stalo, že když prala prádlo, "zapomněla" tam přidat moje, takže jsem si těch pár svých kousků musela prát v ruce. Já jsem totiž v pračce prát nesměla. A pak jsem si to ráno usela obléknout ještě mokré, protože jsem to nedokázala pořádně vyždímat. A protože v tom stísněném oblečení vynikaly moje obří prsa, matka se mi ještě ke všemu posmívala, že mám velká ňadra, a posměšně mi říkala Prsatice a Prsatko. (Ale když mne smýkala za vlasy po podlaze a kopala do mne, to mi říkala Tyděvko.)
3. JÍDLO - Fakt špatně zásobovala. Po práci sice chodila nakupovat, ale peníze raději utrácela za parádu pro sebe, než za jídlo pro rodinu, neuměla hospodařit s penězi, týden před výplatou už neměla ani korunu (a tenkrát se bralo dvakrát za měsíc), takže lednička byla skoro pořád skoro prázdná. Snídaně většinou neexistovaly, jen v sobotu ráno šel taťka pro rohlíky...A když jí došly prachy, vybrala mi mou kasičku (občas jsem totiž od jiných příbuzných dostala peníze k narozeninám a podobně; kasičku mi vybrala vždycky, když jsem v ní něco měla), ale ne proto, aby koupila jídlo, to ne. To se třeba nemohla rozhodnout, který z těch dvou bílých svetrů se jí líbí víc, tak mi vybrala všechny peníze z kasičky a koupila si oba. Snad nemusím říkat, že mi ty peníze nikdy nevrátila. (Takže už chápete, proč jsem se vždycky tak snažila, abyste měly co papat. A protože mně matka nikdy nedávala svačinku, já jsem vám dávala odpolední svačinky dvě.)
4. PITÍ - Moje dětství byla jedna velká ŽÍZEŇ.  A TÍSEŇ. Když jsem pila, vždycky na mě zírala, číhala na chybu. Tím jejím pohledem se mi vždycky stáhlo hrdlo a jak jsem pila, tak to tak divně mlasklo - a na to čekala a za to mne bila. Párkrát mi při tom vyrazila sklenici z ruky. Zmlátila mne a pak jsem to musela uklidit. Bála jsem se před ní pít, ale někdy byla žízeň silnější než strach.
5. KULTURA A SPOLEČENSKÉ STYKY VŮBEC - Ráda jsem chodila do kina. Milovala jsem film a divadlo. V Mostě byla čtyři kina a divadlo a kulturní dům...spousta zajímavých představení, na která jsem chtěla jít, ale nesměla. Spolužáci se domluvili, že na něco půjdou, a mne také pozvali, já jsem se pár dní předem zeptala matky,  jestli smím jít do kina zda mne pustí. A paní Brejchová řekla, že si to rozmyslí. A spolužáci chtěli koupit lístky, abychom měli dobrá místa, ale já jsem pořád nevěděla, jestli budu smět. Nemohla jsem pro to nic udělat, záleželo to jen na rozmaru paní Brejchové. A ještě pět minut před začátkem představení jsem nevěděla, jestli mne pustí. Někdy mne pustila, někdy nepustila. Pro mne to bylo nesmírně stresující, ale ona si moje trápení užívala. Časem jsem se přestala snažit někam chodit, i když jsem moc moc chtěla.
6. SOBOTNÍ NÁKUP - když se naši rozvedli, stal se sobotní nákup mou povinností. Nevadilo mi tahat těžký nákup, vždycky jsem ráda pracovala. Strašlivý byl ten trápicí proces, který si kolem toho matka vynyslela: Já jse vstala brzy ráno, abych šla do obchodu, dokud tam ještě něco mají. Chtěla jsem, aby mi nadiktovala seznam. Trvalo jí to tři hodiny! Pořád dělala, že spí, pořád to nesmyslně protahovala a odkládala...a když už jsem z ní konečně vytáhla nákupní seznam, nemohla jsem z ní dostat peníze. Začala kňourat, že je přece komunismus a všechno je zadarmo...děs! takže další hodinu trvalo, než jsem z ní dostala peníze na nákup. Tudíž jsem do obchodu vystartovala až po půl dvanácté (obchody tenkrát zavíraly v sobotu ve dvanáct a v neděli bylo taky zavřeno), když už tam nezbyl ani rohlík! Takže mne pak zmlátila za to, že jsem nepřinesla vše, co bylo na seznamu. Samozřejmě že já, předstihová plánovačka, jsem zkoušela z ní ten nákupní seznam a peníze dostat už v pátek odpoledne nebo večer, ale to odmítala, že až zítra, to jako v sobotu. A v sobotu zas předváděla to divadýlko s komunismem. Raději byla bez rohlíků, jen aby měla "důvod" mne zmlátit.