Mou matkou byla Jana Brejchová.
Nenávidět mne začala dávno před tím, než jsem se narodila, a v té době na mne začla být zlá. A hnusně se ke mně chová stále (přestože se jí aktivně vyhýbám). A nevěřím tomu, že by se k mým dětem chovala hezky. Je to velice zlá, zlomyslná a zákeřná žena. Psychopatka. A navíc pěstuje černou magii, a to je velice špatná věc.
Moje drahé děti, myslela jsem si, že paní Brejchová je pro vás lepší mrtvá než živá. Vyprávěla jsem vám drobty o svém dětství, ale nikdy ne o své matce. Nedalo se o ní říct nic hezkého, lhát jsem vám nechtěla. A pravdu jsem vám říct nemohla, když jste byly malé - psychologové to nedoporučují. A když jste se mne ptaly, vyhýbala jsem se hovorům o ní, abych vám nemusela vyprávět, jak mi ubližovala, jak mne trápila, týrala, jak na mne byla jen zlá a nikdy hodná, protože mne nenáviděla.
Ale teď, když ji váš otec zákeřně podloudně přitáhl do mého života, do vašeho života, je moc důležité, abyste věděly, čemu budete muset čelit. Váš otec se rozhodl, že vás před Zlem chránit nebude, a mně už moc života nezbývá, budete se muset před tím Zlem chránit samy.
Vyhodila mne. Odstěhovala jsem se od ní, když mi bylo šestnáct let, čtyři měsíce a sedmnáct dní. Odstěhovala jsem se takřka "s holým zadkem" a tak bleskově, že jsem některým kamarádům nestihla říct svou novou adresu, a když mne hledali na staré adrese, moje matka mne strašlivě pomlouvala, říkala jim o mně tak hrozné věci, že se z toho ti lidé hroutili. Ne proto, že by jí snad věřili, protože mne přece znali a věděli, že jsem hodná holka, ale proto, že pro ně bylo nepochopitelné, že může matka říkat něco tak hnusného o své dceři.
Matka mne tenkrát "vyprovodila" se slovy "Ať tě ani nenapadne se vracet!" A mne za těch 27 let opravdu ani jednou nenapadlo se vrátit. Protože bez ní jsem konečně začala žít. Ale jí strašně vadilo, že je mi bez ní dobře a že se k ní nechci vrátit, a všemožně se snažila mne k tomu donutit.
Třeba prostřednictvím soudu. Ale soud rozhodl, že jsem skoro plnoletá, tak mohu zůstat, kde je mi dobře. U Otce.
Pak se ke mně snažila dostat, když jsem byla na vejšce v prváku na koleji. Ale i tenkrát se mi podařilo vyhýbat se jí. Jen jedinkrát mne ulovila, přepadla mne, ponižovala mne, a když se uspokojila, tak odešla. Nepřineslo jí to ale takové uspokojení, jaké očekávala, protože na koleji jsem nebyla sama, tak si netroufla mne zmlátit. A víckrát už mne na koleji nezastihla, protože začaly prázdniny.
Tak se rozhodla, že mne přinutí k návratu prostřednictvím církve, CB v Litvínově, kam jsem chodila. Byla jsem členem cirkve, musela jsem poslouchat pastora a starší. Mezitím matka absolvovala psychoterapii, takže se naučila, jak lépe manipulovat lidmi. Obtěžovala našeho pastora Petra Šimmera, bylo mu to nepříjemné, bylo to strašné. Musela jsem si s ním dlouho povídat o ní. Řekl mi tehdy: "Ona je tak zákeřná, tak umíněná, nedá člověku na vybranou, dotlačí člověka až na okraj útesu...ale je tak zlá, že člověk raději skočí do propasti, než aby jí vyhověl." (Ale jak se ukázalo - pokud je člověk sám zlý, vyhoví jí rád a dokonce ji upřednostní i před vlastní invalidní manželkou.)
Potom jsem se s ním a s Blahem musela modlit a musela jsem říct, že jí odpouštím. A potom jsem musela spálit svoje staré deníky, kam jsem si od pěti let psala, jak mi ubližovala. A nakonec mne donutil, abych jí napsala dopis.
Pokud jsem tam napsala, že jí odpouštím, byla to chyba, protože ona si to vysvětlila jen jako souhlas s týráním minulým i budoucím.
Říct, že někomu odpouštíte, není stejné, jako někomu skutečně odpustit. Nejlépe se odpouští, když za vámi viník přijde a poprosí vás o odpuštění, dokáže vám, že se změnil a že pochopil, jak vám ublížil. Ale ona nic takového neudělala. Stejně tak - spálila jsem sice zápisky o týrání, ale to trápení a týrání mi v srdci i v duši zůstalo. A zůstane tam nevěky. Jsou to hluboké jizvy.
Vždycky jsem se snažila to nějak zasypat, zapomenout, zamazat...ale pak se ta paní Brejchová vždycky někde objeví a mně se vzpomínky vrátí a souží mne, a zvracím, a vrací se mi anorexie a nespavost...
A z té církve jsem raději odešla.
Pak se mi dařilo být v klidu hodně let.
Až jednou...když jsem byla poprvé těhotná, snažila se mne zničit s pomocí Martinových rodičů. Ti jí kupodivu nepomohli!
A já jsem si změnila telefonní číslo. Tak poslala bobana za Stáňou, aby jí dala moje číslo, ale stará dobrá zlatá Stáňa ji poslala do hájíčka.
Jenže potom vyšel telefonní seznam s naším novým číslem, tak hned volala a jenom se zeptala, kdy uvidí mou dceru. (Žádné ahoj, jak se máš promiń, že jsem tě šestnáct let bezdůvodně týrala...Ne! Nic, co by řekl normální člověk!) Tak jsem jí na rovinu řekla, že doufám, že nikdy. A že dokud budu žít, budu všechny svoje děti před ní chránit. (Tenkrát jsem si myslela, že budu žít aspoň do devadesáti. Vždycky jsem žila tak zdravě, fakt jsem nepočítala s tím, že právě mne skolí rakovina.)
Pak byl zas dlouho pokoj a klid.
Ale když jsem čekala třetí dceru, asi v pátém měsící jsem byla, najednou se ta paní Brejchová zase ozvala. Telefonovala, že se rozhodla vrátit mi peníze z pojistky, které si nechala, když mi byly v osmnácti letech omylem vyplaceny na starou (= její) adresu.
Telefonovala tehdy dvakrát týdně, že mi ty peníze pošle. Dneska. Nebo zítra. Naletěla jsem jí a objednala jsem dětem nový nábytek do pokojíčku, zaplatila jsem zálohu a s nadějí jsem každý den chodila do schránky...Několik měsíců dvakrát týdně telefonovala, že mi ty peníze pošle, dneska, dneska nebo zítra...až jednou, to už byl nejmladší dcerušce měsíc, telefon zvedl tehdy můj manžel, a ona mu řekla, že neumí vyplnit složenku nebo něco takového, jeho interpretaci jsem moc nepochopila. Asi už ji ten vtip přestal bavit. A záloha propadla, děti nový nábytek nedostaly.
Teď, když to tak souhrnně popisuji, připadá mi to dost podobné tomu, jak mi ve dvou letech mávala před nosem mými bonbóny a všechny mi sežrala, nedala mi ani jeden. A tak chudé holce ve finanční tísni několik měsíců mávala před nosem jejími desetitisíci, které jí ale nikdy nedala.
Pak dala na pár let pokoj.
Až když jsem pracovala ve zlatnictví...jednou tam přišla a já ji musela obsluhovat! Fuj! Chovala se velmi povýšeně (jak jí to přijde normální), ale naštěstí jsem musela odejít a tak jsem nemohla objednávku dokončit. Jenže tenkrát přinesla i takové hnusné plastové perly, a já jsem je potom musela převlékat! (Irenka mi s nimi tenkrát pomáhala, když jsme tam byly samy, a říkala Fuj, to je hnus, co je to za šmudlu, že jí to stojí za to převlékat tenhle šmuk, že si raději nekoupí něco hezkého...) To, že se paní Brejchová náhle zjevila na mém pracovišti, u mne zase vyvolalo staré vzpomínky a duševní stavy, takže jsem byla přecitlivělá i v situacích, které se paní Brejchové vůbec netýkaly, například když paní majitelka nebyla spokojena s hedvábným oblečením, které nosím v práci, a jednoho dne řekla, že mi koupila u MS něco, abych v tom reprezentovala, a přinesla mi igelitku, kde byly čtyři svršky, o dvě čísla menší, než bych potřebovala, a i vzhledově připomínaly ty hrůzy, co jsem musela nosit jako dítě, a když jsem si musela vyzkoušet hnusný těsný pruhovaný umělohmotný svetr s kulatým výstřihem ke krku, dostavil se takový flashback, až jsem musela jít zvracet na WC. Takže jsem Děkujinechci paní majitelce ty plastové hrůzy vrátila, že jako když se jí takové věci líbí, ať si je nosí sama. Nenosila je. Asi se jí zase tolik nelíbily. Tak nechápu, proč to kupovala, vyhozený dva tácy, to raději měla koupit pořádné koště místo toho vypelichaného smetáku, kterým jsem musela zametat ten bordel, co dělali její nevychované děti.
A potom jsem zjistila, že paní Brejchová kamarádí s maminkou paní majitelky, to byla moc hodná a příjemná paní, tu bych chtěla za maminku, byla milá a starostlivá. Matka tam pak byla dost často, lezla i dozadu. Prudila. Pořád jsem z ní zvracela, jednou mne dokonce museli kvůli tomu poslat domů, jak jsem byla zelená Bylo to hrozné, nemohla jsem z té práce odejít, jinou jsem neměla. Sháněla jsem si lepší práci, ale nedařilo se mi. Snažila jsem se paní Brejchové vyhýbat, co to šlo. Bylo to obtížné. Paní majitelka ji vychvalovala...Tak jsem jí jednou vyprávěla, jakou odměnu jsem dostala za samé jedničky na vysvědčení ve třetí třídě: Pár facek, bití, až o mne paní Brejchová zlomila vařečku a při tom mi rozmlátila i hodinky čajka a vše provázela řevem "Mohlo to být lepší". Co mohlo být lepší než samé jedničky a pochvala od ředitele?
A potom jsem paní majitelce vyprávěla o odpuštění z křesťanského hlediska. Pro plné odpuštění je důležité, aby viník pochopil, co udělal, aby se změnil a napravil, a aby svou oběť požádal o odpuštění. Pak teprve se dají vztahy srovnat.
A potom už jsem paní Brejchovou nikdy nemusela obsluhovat. Ale skutečně se mi ulevilo, až když jsem tam konečně přestala pracovat.
A kdyby mne neskolila ta hnusná choroba, byla bych teď už rozvedená a žila bych s vámi, mé drahé děti, v Brně, v pěkném domečku se zahrádkou. Jenže mne skolila choroba, domeček si už dávno pronajal někdo jiný... A když jsem ležela v nemocnici, váš otec škemral, ať to s ním ještě zkusím, blablabla
Tak jsem mu, já blbka, dala zase šanci. A dala jsem mu i plnou moc. Slíbil mi, že už mi nebude ubližovat a že už nebude dělat věci za mými zády. Ale lhal.
Když jsem tenkrát v sobotu chtěla jít na svou první procházku a potřebovala jsem oporu, lhal, že se mnou jít nemůže, protože má pracovní schůzku, ale měl schůzku s tou mou matkou. Pak vyšlo najevo, že se na tom měsíc domlouvali. A když jsem mu jasně řekla, že ji v našem životě nechci, a že mi moc ublížil, když ji tahá do mého života zrovna teď, když jsem oslabena zákeřnou chorobou a nemohu se bránit, začal si stou paní Brejchovou několikrát týdně telefonovat. Prý to dělá proto, že je jeho příbuzná.
Tak jsem se ho ptala, proč mne, chromou manželku, nechává chcípat hlady a žízní, když jsem taky jeho příbuzná. A na to mi neodpověděl. Asi nejsem dost příbuzná na to, aby se mnou komunikoval.
Onté s paní Brejchové na nás donáší! A nedá si to vymluvit, připadá mu to správné.
Celý život vás, moje drahé děti, budu před ní chránit, dokud budu žít. Ale vypadá to, že už dlouho žít nebudu, takže je na čase, abych vám, moje drahé děti, objasnila, před čím vás chráním, co jsem si musela prožít.
Nenávidět mne začala dávno před tím, než jsem se narodila, a v té době na mne začla být zlá. A hnusně se ke mně chová stále (přestože se jí aktivně vyhýbám). A nevěřím tomu, že by se k mým dětem chovala hezky. Je to velice zlá, zlomyslná a zákeřná žena. Psychopatka. A navíc pěstuje černou magii, a to je velice špatná věc.
Moje drahé děti, myslela jsem si, že paní Brejchová je pro vás lepší mrtvá než živá. Vyprávěla jsem vám drobty o svém dětství, ale nikdy ne o své matce. Nedalo se o ní říct nic hezkého, lhát jsem vám nechtěla. A pravdu jsem vám říct nemohla, když jste byly malé - psychologové to nedoporučují. A když jste se mne ptaly, vyhýbala jsem se hovorům o ní, abych vám nemusela vyprávět, jak mi ubližovala, jak mne trápila, týrala, jak na mne byla jen zlá a nikdy hodná, protože mne nenáviděla.
Ale teď, když ji váš otec zákeřně podloudně přitáhl do mého života, do vašeho života, je moc důležité, abyste věděly, čemu budete muset čelit. Váš otec se rozhodl, že vás před Zlem chránit nebude, a mně už moc života nezbývá, budete se muset před tím Zlem chránit samy.
Vyhodila mne. Odstěhovala jsem se od ní, když mi bylo šestnáct let, čtyři měsíce a sedmnáct dní. Odstěhovala jsem se takřka "s holým zadkem" a tak bleskově, že jsem některým kamarádům nestihla říct svou novou adresu, a když mne hledali na staré adrese, moje matka mne strašlivě pomlouvala, říkala jim o mně tak hrozné věci, že se z toho ti lidé hroutili. Ne proto, že by jí snad věřili, protože mne přece znali a věděli, že jsem hodná holka, ale proto, že pro ně bylo nepochopitelné, že může matka říkat něco tak hnusného o své dceři.
Matka mne tenkrát "vyprovodila" se slovy "Ať tě ani nenapadne se vracet!" A mne za těch 27 let opravdu ani jednou nenapadlo se vrátit. Protože bez ní jsem konečně začala žít. Ale jí strašně vadilo, že je mi bez ní dobře a že se k ní nechci vrátit, a všemožně se snažila mne k tomu donutit.
Třeba prostřednictvím soudu. Ale soud rozhodl, že jsem skoro plnoletá, tak mohu zůstat, kde je mi dobře. U Otce.
Pak se ke mně snažila dostat, když jsem byla na vejšce v prváku na koleji. Ale i tenkrát se mi podařilo vyhýbat se jí. Jen jedinkrát mne ulovila, přepadla mne, ponižovala mne, a když se uspokojila, tak odešla. Nepřineslo jí to ale takové uspokojení, jaké očekávala, protože na koleji jsem nebyla sama, tak si netroufla mne zmlátit. A víckrát už mne na koleji nezastihla, protože začaly prázdniny.
Tak se rozhodla, že mne přinutí k návratu prostřednictvím církve, CB v Litvínově, kam jsem chodila. Byla jsem členem cirkve, musela jsem poslouchat pastora a starší. Mezitím matka absolvovala psychoterapii, takže se naučila, jak lépe manipulovat lidmi. Obtěžovala našeho pastora Petra Šimmera, bylo mu to nepříjemné, bylo to strašné. Musela jsem si s ním dlouho povídat o ní. Řekl mi tehdy: "Ona je tak zákeřná, tak umíněná, nedá člověku na vybranou, dotlačí člověka až na okraj útesu...ale je tak zlá, že člověk raději skočí do propasti, než aby jí vyhověl." (Ale jak se ukázalo - pokud je člověk sám zlý, vyhoví jí rád a dokonce ji upřednostní i před vlastní invalidní manželkou.)
Potom jsem se s ním a s Blahem musela modlit a musela jsem říct, že jí odpouštím. A potom jsem musela spálit svoje staré deníky, kam jsem si od pěti let psala, jak mi ubližovala. A nakonec mne donutil, abych jí napsala dopis.
Pokud jsem tam napsala, že jí odpouštím, byla to chyba, protože ona si to vysvětlila jen jako souhlas s týráním minulým i budoucím.
Říct, že někomu odpouštíte, není stejné, jako někomu skutečně odpustit. Nejlépe se odpouští, když za vámi viník přijde a poprosí vás o odpuštění, dokáže vám, že se změnil a že pochopil, jak vám ublížil. Ale ona nic takového neudělala. Stejně tak - spálila jsem sice zápisky o týrání, ale to trápení a týrání mi v srdci i v duši zůstalo. A zůstane tam nevěky. Jsou to hluboké jizvy.
Vždycky jsem se snažila to nějak zasypat, zapomenout, zamazat...ale pak se ta paní Brejchová vždycky někde objeví a mně se vzpomínky vrátí a souží mne, a zvracím, a vrací se mi anorexie a nespavost...
A z té církve jsem raději odešla.
Pak se mi dařilo být v klidu hodně let.
Až jednou...když jsem byla poprvé těhotná, snažila se mne zničit s pomocí Martinových rodičů. Ti jí kupodivu nepomohli!
A já jsem si změnila telefonní číslo. Tak poslala bobana za Stáňou, aby jí dala moje číslo, ale stará dobrá zlatá Stáňa ji poslala do hájíčka.
Jenže potom vyšel telefonní seznam s naším novým číslem, tak hned volala a jenom se zeptala, kdy uvidí mou dceru. (Žádné ahoj, jak se máš promiń, že jsem tě šestnáct let bezdůvodně týrala...Ne! Nic, co by řekl normální člověk!) Tak jsem jí na rovinu řekla, že doufám, že nikdy. A že dokud budu žít, budu všechny svoje děti před ní chránit. (Tenkrát jsem si myslela, že budu žít aspoň do devadesáti. Vždycky jsem žila tak zdravě, fakt jsem nepočítala s tím, že právě mne skolí rakovina.)
Pak byl zas dlouho pokoj a klid.
Ale když jsem čekala třetí dceru, asi v pátém měsící jsem byla, najednou se ta paní Brejchová zase ozvala. Telefonovala, že se rozhodla vrátit mi peníze z pojistky, které si nechala, když mi byly v osmnácti letech omylem vyplaceny na starou (= její) adresu.
Telefonovala tehdy dvakrát týdně, že mi ty peníze pošle. Dneska. Nebo zítra. Naletěla jsem jí a objednala jsem dětem nový nábytek do pokojíčku, zaplatila jsem zálohu a s nadějí jsem každý den chodila do schránky...Několik měsíců dvakrát týdně telefonovala, že mi ty peníze pošle, dneska, dneska nebo zítra...až jednou, to už byl nejmladší dcerušce měsíc, telefon zvedl tehdy můj manžel, a ona mu řekla, že neumí vyplnit složenku nebo něco takového, jeho interpretaci jsem moc nepochopila. Asi už ji ten vtip přestal bavit. A záloha propadla, děti nový nábytek nedostaly.
Teď, když to tak souhrnně popisuji, připadá mi to dost podobné tomu, jak mi ve dvou letech mávala před nosem mými bonbóny a všechny mi sežrala, nedala mi ani jeden. A tak chudé holce ve finanční tísni několik měsíců mávala před nosem jejími desetitisíci, které jí ale nikdy nedala.
Pak dala na pár let pokoj.
Až když jsem pracovala ve zlatnictví...jednou tam přišla a já ji musela obsluhovat! Fuj! Chovala se velmi povýšeně (jak jí to přijde normální), ale naštěstí jsem musela odejít a tak jsem nemohla objednávku dokončit. Jenže tenkrát přinesla i takové hnusné plastové perly, a já jsem je potom musela převlékat! (Irenka mi s nimi tenkrát pomáhala, když jsme tam byly samy, a říkala Fuj, to je hnus, co je to za šmudlu, že jí to stojí za to převlékat tenhle šmuk, že si raději nekoupí něco hezkého...) To, že se paní Brejchová náhle zjevila na mém pracovišti, u mne zase vyvolalo staré vzpomínky a duševní stavy, takže jsem byla přecitlivělá i v situacích, které se paní Brejchové vůbec netýkaly, například když paní majitelka nebyla spokojena s hedvábným oblečením, které nosím v práci, a jednoho dne řekla, že mi koupila u MS něco, abych v tom reprezentovala, a přinesla mi igelitku, kde byly čtyři svršky, o dvě čísla menší, než bych potřebovala, a i vzhledově připomínaly ty hrůzy, co jsem musela nosit jako dítě, a když jsem si musela vyzkoušet hnusný těsný pruhovaný umělohmotný svetr s kulatým výstřihem ke krku, dostavil se takový flashback, až jsem musela jít zvracet na WC. Takže jsem Děkujinechci paní majitelce ty plastové hrůzy vrátila, že jako když se jí takové věci líbí, ať si je nosí sama. Nenosila je. Asi se jí zase tolik nelíbily. Tak nechápu, proč to kupovala, vyhozený dva tácy, to raději měla koupit pořádné koště místo toho vypelichaného smetáku, kterým jsem musela zametat ten bordel, co dělali její nevychované děti.
A potom jsem zjistila, že paní Brejchová kamarádí s maminkou paní majitelky, to byla moc hodná a příjemná paní, tu bych chtěla za maminku, byla milá a starostlivá. Matka tam pak byla dost často, lezla i dozadu. Prudila. Pořád jsem z ní zvracela, jednou mne dokonce museli kvůli tomu poslat domů, jak jsem byla zelená Bylo to hrozné, nemohla jsem z té práce odejít, jinou jsem neměla. Sháněla jsem si lepší práci, ale nedařilo se mi. Snažila jsem se paní Brejchové vyhýbat, co to šlo. Bylo to obtížné. Paní majitelka ji vychvalovala...Tak jsem jí jednou vyprávěla, jakou odměnu jsem dostala za samé jedničky na vysvědčení ve třetí třídě: Pár facek, bití, až o mne paní Brejchová zlomila vařečku a při tom mi rozmlátila i hodinky čajka a vše provázela řevem "Mohlo to být lepší". Co mohlo být lepší než samé jedničky a pochvala od ředitele?
A potom jsem paní majitelce vyprávěla o odpuštění z křesťanského hlediska. Pro plné odpuštění je důležité, aby viník pochopil, co udělal, aby se změnil a napravil, a aby svou oběť požádal o odpuštění. Pak teprve se dají vztahy srovnat.
A potom už jsem paní Brejchovou nikdy nemusela obsluhovat. Ale skutečně se mi ulevilo, až když jsem tam konečně přestala pracovat.
A kdyby mne neskolila ta hnusná choroba, byla bych teď už rozvedená a žila bych s vámi, mé drahé děti, v Brně, v pěkném domečku se zahrádkou. Jenže mne skolila choroba, domeček si už dávno pronajal někdo jiný... A když jsem ležela v nemocnici, váš otec škemral, ať to s ním ještě zkusím, blablabla
Tak jsem mu, já blbka, dala zase šanci. A dala jsem mu i plnou moc. Slíbil mi, že už mi nebude ubližovat a že už nebude dělat věci za mými zády. Ale lhal.
Když jsem tenkrát v sobotu chtěla jít na svou první procházku a potřebovala jsem oporu, lhal, že se mnou jít nemůže, protože má pracovní schůzku, ale měl schůzku s tou mou matkou. Pak vyšlo najevo, že se na tom měsíc domlouvali. A když jsem mu jasně řekla, že ji v našem životě nechci, a že mi moc ublížil, když ji tahá do mého života zrovna teď, když jsem oslabena zákeřnou chorobou a nemohu se bránit, začal si s
Tak jsem se ho ptala, proč mne, chromou manželku, nechává chcípat hlady a žízní, když jsem taky jeho příbuzná. A na to mi neodpověděl. Asi nejsem dost příbuzná na to, aby se mnou komunikoval.
On
Celý život vás, moje drahé děti, budu před ní chránit, dokud budu žít. Ale vypadá to, že už dlouho žít nebudu, takže je na čase, abych vám, moje drahé děti, objasnila, před čím vás chráním, co jsem si musela prožít.
Komentáře
Okomentovat